Vynikající pedagog Jihočeského kraje. Tímto titulem se spolu s dalšími jedenácti jihočeskými učiteli či pracovníky domů dětí a mládeže (DDM) může chlubit i vedoucí oddílu juda při kaplickém DDM Libor Štěpánek. Ocenění pětatřicetiletému sportovci, jenž se živí jako technik kvality ve strojírenské společnosti, přiřkla odborná komise schválená vedením Jihočeského kraje.

Co pro vás toto ocenění znamená?

Abych pravdu řekl, vůbec jsem s tím nepočítal. A možná právě proto si čím dál tím více uvědomuji, že toto ocenění je výsledek naší práce s dětmi a mládeží. Samozřejmě, že ocenění patří také mým kolegům, se kterými dnes a denně spolupracuji.

Jak dlouho už se věnujete zájmové pedagogické činnosti? Jak jste se k této práci dostal?

S dětmi a mládeží pracuji již desítky let. Nejdříve jsem začínal jako praktikant a později jako vedoucí na letních táborech. Od roku 1997 až po současnost vedu kaplický oddíl juda, který pracuje pod hlavičkou domu dětí a mládeže. V současné době se tedy vidím spíš jako trenér a vedoucí než pedagog. Nicméně si myslím, že každý trenér mládeže by měl být především dobrým učitelem, cvičitelem, ale i psychologem.

Kolik už jste v oddílu juda vychoval dětí? V jakém věku bdo oddílu přicházejí a jak dlouho zpravidla zůstávají?

Kolik dětí prošlo naším oddílem, nejsem schopen narychlo spočítat. Na samotném začátku, v roce 1997, jsem převzal partu osmi mladých sportovců a zahájil svou první trenérskou sezónu. V letošním roce se naše členská základna rozrostla již na 52 aktivních členů. V posledních letech nemáme problém s náborem nováčků. Povědomí veřejnosti o činnosti a výsledcích oddílu nás „prodává“ samo. Vždyť nás navštěvují děti a mládež ze širokého okolí, například z Vyššího Brodu, Besednice, Dolního Dvořiště, Svatého Jána nad Malší nebo Českého Krumlova. O mladé sportovce v kategoriích mláďata, to jsou děti od 6 do 10 let, mladšího žactva (11 až 12 let), staršího žactva (13 až 14 let) a částečně i dorostu (15 až 16 let) se stará kvalitní kvalifikovaný kolektiv trenérů a asistentů.

Máte možnost sledovat chování či návyky mladé generace v průběhu času. Jsou dnešní děti jiné oproti těm například před pěti deseti lety? Pokud ano, v čem?

Určitě rozdíl vidím. Měli bychom se více zaměřit na ozdravění charakteru výchovy dětí a mládeže. Společná spolupráce mezi společností, rodinou, školou a sportovním klubem, by měla být samozřejmostí. Ne vždy tomu tak ale je.

Máte nějaký osvědčený výchovný prostředek, ať už na děti v oddílu, nebo své vlastní?

V práci s dětmi hraje velkou roli osobnost každého učitele, trenéra. Důležité je také mít u dětí přirozenou autoritu. A kdybych měl hodnotil sám sebe, tak jsem určitě trenér autoritářský, ale zároveň i demokratický. Vyžaduji kázeň a disciplínu, co nejlepší plnění úkolů, ale zároveň potřebuji vědět a znát názor dětí v týmu. V neposlední řadě velké plus vidím v dodržování etiky juda. Naší snahou je, abychom vedle rozvoje fyzické obratnosti, mrštnosti a síly vychovávali vyrovnanou, sebejistou, samostatnou a ohleduplnou mladou generaci. Z předchozích vět snad jasně vyplynulo, že naší snahou je prezentovat judo dětem, ale i veřejnosti, jako sport, kde etika dálného východu, dodržování fair-play a respektování soupeře nejsou jen prázdnými slovy.

Čím pro vás pedagogická činnost je? Neměl jste chuť se jí někdy věnovat i přímo ve škole? A neuvažoval jste někdy o tom, že s ní takzvaně praštíte?

Pedagogická, ale i trenérská činnost je vlastně dlouhodobá práce s kolektivem, kde musíte pracovat s dětmi s rozdílným zázemím, talentem, zkušenostmi a zájmy. Souhlasím s tím, že je to určitě tvrdá práce, která vyžaduje každodenní připravenost. O práci přímo ve škole jsem zatím nepřemýšlel, možná až jednou bude na školách povinná výuka juda v rámci tělesné výchovy, jako je tomu například v Japonsku, přijde i možnost pracovat ve škole. Stavy, kdy mám chuť s trenéřinou praštit, určitě jsou a budou. Naštěstí vždy přijdou nové motivační stimuly, a to je pro mne ten správný hnací motor.