Špičkový houslový virtuóz Bohuslav Matoušek se v těchto dnech pohybuje po Českokrumovsku. V Penzionu Kraus v Prostřední Svincích vede houslové kurzy, jejichž finální tečkou bude společný koncert ve zlatokorunském klášteře, který se uskuteční příští týden. Předvojem pak bude mistrovo páteční koncert (také v Klášteře Zlatá Koruna), na kterém mu bude mimo jiné sekundovat nadějná čtrnáctiletá účastnice jeho kurzu Lea Brückner, která se přijela naučit nové kousky až z německého Kevelaeru. Svým způsobem se ale vrací ke svým kořenům. Maminka Veronika totiž pochází z nedaleké Kaplice.

Jak jste natrefili na kurz Bohuslava Matouška?
Veronika: Na internetu. Jelikož pocházím z Kaplice a jezdíme sem na prázdniny, řekla jsem si, že bychom mohli kurzy pana Matouška vyzkoušet. Nejdřív jsme mu ale museli napsat s tím, že si své studenty sám vybere. Říkali jsme si, že nám to asi nevyjde. Měli jsme však štěstí. Tak se sem Lea dostala vloni. Letos je tu tedy podruhé. Je to o to lepší, že bude v pátek hrát s panem Matouškem koncert jako sólistka ve Zlaté Koruně.

Důležitou roli tedy hrály vaše rodinné kořeny…
Veronika: Určitě. Stejně tak to, že má na Leu vliv česká muzika. I profesoři v Německu říkají, že je česká muzika výborná, hlavně tedy klasika. Lea má v Essenu ruskou učitelku, která české skladatele chválí stejnými slovy.

Jak velikou úroveň kurzy pana Matouška mají? Jestli jsem dobře pochopil, jsou mířené na pokročilejší hráče…
Veronika: Všechny takové kurzy mají podle mě slušnou úroveň. Hlásí se na ně lidé, kteří se chtějí muzikou živit. Není to pouhý koníček. Když někdo obětuje své prázdniny, nějaké ty peníze, tak jsou to podle mě lidé, kteří pro tu muziku opravdu dřou. Je to jejich veliká láska.

Leo, jak dlouho na housle hraješ?
Lea: Šest let.

Přivedli tě k tomu rodiče?
Veronika: My nehrajeme na nic. Jsme naprostí laici. Neumím číst ani noty. (smích)

Lea: Když mi bylo šest let, tak jsem začala hrát na flétnu. Chodila jsem do skupiny, kde jsem se během dvou týdnů dopracovala k tomu, co oni hráli rok. Paní učitelka mi tedy řekla, že už do toho kurzu nemůžu, protože jsem moc daleko. Doporučila mi, aby se rodiče poohlédli po nějakém jiném instrumentu. Měla jsem ráda housle, tak jsem si řekla, že to zkusím na ně.
Hrála jsem nejdříve dva roky u nás v Kevelaeru. Naučila jsem se základy a když už jsem mohla alespoň trošku hrát, dělala jsem zkoušky do stipendia v Essenu. To se mi povedlo.
Je to stipendium, kdy mám dvakrát týdně výuku, ve které se mimo jiné učím teorii i dějiny muziky. Jednou za dva měsíce musíme ukázat, jaký jsme udělali pokrok. Pokud žádný, tak se zamyslí, jestli tam ještě dotyčný může chodit.

Může se hráč neustále vyvíjet?
Lea: Člověk není nikdy hotový. Vždycky se má co učit. Svým způsobem mám za šest let jenom základ. Člověk to pozná, když hraje opravdu s velikými a známými houslisty.
Máš nějaký cíl, kam bys to chtěla dotáhnout?
Lea: Určitě. Otázkou je, jestli ho člověk stihne naplnit. Chtěla bych být třeba známou sólistkou. Také si umím představit, že bych pracovala jako profesorka na univerzitě.

A co úspěchy?
Veronika: Úspěchem je dostat se vůbec do toho Essenu. Když se tam Lea tehdy hlásila, brali jen čtyři děti.
Dělají se zkoušky před porotou, což není žádná legrace.

Můžete tu školu více přiblížit?
Veronika: Vysoká muzikální škola v Essenu. Starají se o nadprůměrně nadané hráče. Dá se říct, že pod sebou mají dětskou špičku.
Pokud hráči nezvládají pokrok, musí skončit a stipendium se jim vezme.
Není to tedy jednoduché.

V rámci školy vystupujete i naživo?
Lea: Vystoupení máme hodně. Alespoň dvakrát do měsíce hrajeme.

Veronika: Nejsou to žádné malé koncerty. Hrála třeba před dvěma tisíci posluchači. Cílem školy je odevzdat tyto děti na vysokou školu. Chodí u nás normálně na gymnázium, ale pak mají ještě odpoledne či o víkendech výuku na vysoké škole. Až bude mít maturitu, tak se jí ten den uznají veškeré zkoušky, které mezitím na vysoké zvládla.
Paní učitelka ji už chtěla odevzdat, my ale pořád přemýšlíme, jestli toho už opravdu není moc. Uvidíme, jestli se do toho pustíme.

Leo, cítíš se na to?
Lea: Musí tam fungovat dobrá chemie mezi žákem a profesorem, protože jinak je těžké pochopit, co chce profesor říct. Komunikace je těžká. Na tom u mě velmi záleží.

Budeš se v životě věnovat vyloženě klasické hudbě?
Lea: Asi ano.

Můžete přiblížit páteční koncert ve Zlaté Koruně?
Lea: Je to v první řadě vystoupení pana Matouška. Koncert pro dvoje housle od Bacha… Chtěl, abych s ním hrála první větu.

Veronika: Je to milé, že dal pan Matoušek možnost zahrát i svým studentům. Za týden pak bude závěrečný koncert, kde studenti ukazují, co se tady za ty dva týdny naučili.

Jsi před hraním nervózní?
Lea: Asi tak deset minut před koncertem. (smích) Ne, už jsem si docela zvykla, takže se to dá zvládnout.

Veronika: Řekla bych, že jsme jako rodiče nervóznější. Víme, kde je pasáž, která jí dělá problémy, kde vylétává z rytmu a podobně. Modlíme se, aby to dopadlo dobře. To samozřejmě nikdo jiný neví, ale pro nás je to napínavé.

Leo, umíš výborně česky. V Čechách jsi se ale nenarodila, ne?

Lea: Ne, narodila jsem se v Německu…

Veronika: Mluvila jsem s ní od začátku česky, táta zase německy. Myslím si, že by byla naprostá ostuda, kdyby nemluvila česky. Taková šance, kdy se může jednoduše naučit oba jazyky, se dětem přece nemůže upřít. Jsem ráda, že Lea tady poznává i místní kulturu a mentalitu.

Jak často do Kaplice jezdíte?
Veronika: Zhruba třikrát za rok. Na Vánoce, v létě a třeba i na Velikonoce.