Tato věta stála v emailu a o několik dní později i na pohlednici. Obojí dorazilo do redakce Českokrumlovského deníku jako avízo úspěšného završení dobrodružného kousku českokrumlovského rodáka Romana Víta.
Ten se na konci října loňského roku zastavil v redakci se slovy: „Chystám cestu napříč Austrálií, sám a na kole.“ Příprava cesty mu trvala rok, cestu si kompletně financuje sám. Stejně tak sám si připravuje svůj bicykl. Slovo dalo slovo a Českokrumlovský deník začal tento odvážný kousek monitorovat.
Původní plánovanou trasu Perth, Darwin, Alice Springs, Adelaide a Brisbane musel Roman změnit kvůli rozsáhlým požárům. Také okolí Melbourme bylo v plamenech a tak se rozhodl přeplavit trajektem na ostrov Tasmánie. Poté se vrátil zpět na pevninu a po dosažení Brisbane a krátkém odpočinku přeletěl z Austrálie do Malajsie. „Tam budu pokračovat v Národním parku Taman Negara,“ avizuje Roman.
Za měsíc se vrátí zpět do Evropy a také do Českého Krumlova.
O tom, co obnáší přejezd tak rozsáhlého a v naprosté většině opuštěného kontinentu, jakým je Austrálie, vypoví některé jeho zážitky, které postupně do redakce dorážely. Například cesta vnitrozemím podél solných jezer:
„Bylo je vidět již z velké dálky, slunce jež se do nich opírá, je rozsvítí do běla. V těchto místech jsem si připadal trochu ztracen, kam se dohlédlo, bylo vidět jen bush, solná jezera a vyprahlou půdu. V dalších částech pouze nikdy nekončící pole. Dostal jsem se k několika skalám, rudých, jakoby vylévaných z betonu. Zaujalo mě místo BOONIE ROCK. Tuto skálu využili pionýři zlatokopectví ke svému užitku. Celou skálu obložili plochými kameny a dešťovou vodu sváděli kanály do nádržky. Tu pak pěkně prodávali vyprahlým nováčkům, hledajícím zlatý poklad,“ vzpomíná Roman.
Austrálie je mixem pustiny, pouště, skal, ale i krásných, vlahých exotických a bohatých míst. Vzdálenosti obrovské. V některých částech kontinentu, například v jižní Austrálii, jsou od sebe města vzdálena sto i více kilometrů. Přejezd mezi nimi vyprahlou pustinou mezi hady, pavouky a další havětí není zvláště na kole nic jednoduchého. Navíc, poku kolem kolaře každou chvíli prosviští takzvané silniční vlaky, tedy obrovské náklaďáky s několika návěsy za sebou.
I na jihu Austrálie lidé doplácejí na špatné hospodaření.
„Většina pozemků je na prodej. Došlo ke změně klimatu, už tu neprší, jak před lety. Farmáři všechny stromy Gumtree vykáceli a vítr všechnu půdu jen vysušuje,“ popsal Roman krajinu.
„Cesta se změnila přímo v ráj. Města jsou od sebe již jen kolem 100 kilometrů.“
„Ani policejní důstojník mi nedoporučoval jet na Darwin z důvodu velmi drsných podmínek životu nebezpečných. Většina lidí se z této oblasti na tři měsíce stěhuje do jiných míst Austrálie. Podle toho, co jsem se doslechl, hodně japonských motocyklistů se vydává na trasu DARWIN-PERTH v tomto období. Většinou vše končí záchrannou akcí, jež stojí tisíce dolarů (vrtulník, lékaři, nemocnice).“
„Cesta však stále stoupá a navíc se do mne z levé strany opírá silný vítr. Tohle bude peklo. Ráno je vítr tak silný, že se držím mezi 9-11 km/h, fouká přímo proti mně, jen občas jakoby vyrazila větrná pěst z levé strany a háže mě do silnice. Musím se hodně soustředit. Motory Road Trains neslyším, uši bolí. Musím si na ně dávat kus papíru, tak jako kdysi v zimě noviny na prsa. Na jednom z odpočívadel zalézám pod lavičku, alespoň na pár minut skrýt před větrem.“
„Připravuji si šálek sušeného mléka – poslední. Říkám si, není-li lepší sedět doma u televize a cpát se dobrotami a koukat na podobné bláznoviny z tepla domova? NE. Cítím, že v sobě nacházím spoustu síly, bojovnosti a odhodlání. Já nad tou „plání“ zvítězím.“
„Noc se proměnila ve špatný sen. Vítr cloumá stanem, proudy vody se řinou a buší na plátno stanu. Jelikož je půda suchá, nemůže pojmout takové přívaly vody a tvoří se bazény vody. Celou noc průběžně kontroluji hladinu vody v okolí stanu. Štěstí, že jsem si vybral malou vyvýšeninu a mám dobrý stan. V pět ráno kontroluji oblohu, mraky jsou černé, prší. Dnes tu budu uvězněn. V deset hodin je situace beze změn. Zbývá mi 5 litrů vody, jedna nudlová polévka a banán. Banán rozděluji na pět dílů, určuji časy pro svačiny. Občas si uvařím trochu vody. To zahání hlad.“
„Po 10 km mě však zastavuje kamion a žádá mě, abych se vrátil, vpředu prý padají kroupy velké jak vejce, všechna auta stojí a kolem silnice je na 40 cm vody.“
„Zastavil jsem se na jedné farmě u města Inverell, abych si vyzkoušel těžbu safírů stejným způsobem, jako dobrodruzi, kteří sem přicházeli s vidinou zbohatnout. Není to lehká práce- nakopat, založit kbelíky, ruce se sítem celý den ponořené ve studené vodě, okolo hlavy mouchy a v zátylku perné slunce. A může se stát, že v deseti kbelicích zeminy bude pouhopouhý jeden kamínek. Je to hledání jehly v kupce sena. Večer do stanu uléhám utahaný, ale spokojený. Ruce celé rozmáčené, záda bolavá.“
„Dalšího dne, za pojídání plátků chleba plněných směsí ořechů, jsem po 114,4 km dorazil do NULLARBOR ROADHOUSE. Je zde vystaveno kolo, jež jako první v roce 1962 zdolalo tuto pláň (a to ne celý úsek byl asfaltový).“
