Jaký je rozdíl mezi životem tam a ve Křemži, kde Pšeničkovi žijí nyní? Ve Štafetě Deníku se to snažil zjistit rodinný přítel Jan Maryška.

OTÁZKY PRO PETRA A TERKU:

Žili jste tři roky ve Španělsku, jaký je největší rozdíl mezi českou a španělskou vesnicí?

Popravdě jsme žili ve valencijské vesnici, konkrétně v Sot de Chera, ležící ve vnitrozemí asi tak 80 kilometrů od pobřeží. Místní nazývají oblast Valle de la alegría (údolí radosti), což můžeme celá rodina potvrdit, protože ve zdejším prostředí pookřeje i největší morous. Čtenáři mohou vesničku nejrychleji navštívit na internetu, kromě oficiálních stránek mají i weblog s rozličnými příspěvky.

Uvidí tady, že rozdíl je především přírodní: subtropické klima, kulturní vegetaci tvoří sady citrusů, mandloní, olivovníků a karobu a kopce jsou porostlé borovicemi a bujnými křovisky. Tělo i duši Středoevropana osvěží horská říčka, která již od středověku zavlažuje nekonečné zeleninové zahrady a sady, a pokud se do ní v nesnesitelném letním parnu ponoříte, nechce se vám ven. Díky ní nám nechybělo ani moře.

Co se týče obyvatel, doufáme, že všeříkající bude to, že po třech letech soužití nás nechtěli nechat odejít. Když pochopili, že je naše rozhodnutí pevné, sdělili nám své přání, abychom z Čech poslali podobnou rodinu, jako jsme my. Na rozloučenou nám radnice vystrojila hostinu a dostali jsme tolik darů, že jsme je nedokázali pobrat. Máme tam tolik přátel, že se to snad ani nedá spočítat, děcka zapadla výborně a my dospělí musíme vymyslet, jak se moci vracet. Je kam a je proč.

Napadá vás paralela mezi Prahou a Barcelonou?

Zapeklitá otázka, ale první, co nás napadne, je asi naše přítelkyně Káťa García, která vyrůstala mezi Barcelonou a Prahou, teď ani nevíme, kde je jí konec.

Co má španělská rodina na štědrovečerním stole?

Mluvíme–li o 24. prosinci, někde uvidíte i ozdobené stromečky a na stole všelicos, podle kraje a rodiny. Každopádně se schází nejširší rodina u velkého stolu, včetně prababiček a prabratranců, a dopřejí si cokoliv výjimečného, např. dary moře, mořské ryby (merluza, dorada, lubina), nebo naopak to, co umí jenom babička. Často je to jehněčí, vepřová panenka, selátko, ale i kuřecí či krůtí maso, spousta zeleniny.

Obecně je večeře jakousi degustací o hodně chodech. Na závěr patří marcipán, turrón, což je nejobvyklejší vánoční cukroví vyrobené z mandlí. Má různé podoby, ta tvrdá se dá přirovnat k tureckému medu. Pije se pivo, sidra (kvašený jablečný mošt), cava (místní šampaňské) a samozřejmě hodně vína.

Jak se nakládají olivy, až se nám na Kleti urodí?

Je to podobné jako u nás nakládání okurek – každá rodina má svůj osvědčený recept, který se předává z generace na generaci a dodává olivám nezaměnitelnou chuť. Základem je omývání oliv tekoucí vodou, nejlépe ponořit olivy v síťce do řeky, protože z kýblu se voda musí často vylévat. Olivy musí být trochu pomačkané, někdo je i jednu po druhé nakrojí nožem.

S vodou se to nesmí přehnat, jinak se olivy rozmočí a ztratí texturu. Pak následuje příprava jakéhosi láku, který sestává ze soli, autochtonní byliny ajedrea, můžete přidat tymián dobromysl, fenykl. Jedna babička mi prozradila, že dává plátky kdoule, aby olivy zůstaly al dente…

Česká a španělská škola, dá se to jednoduše porovnat? Jak zvládají děti přechod do české školy a do češtiny?

Jednoduché srovnání neexistuje. Dali jsme děti do školy ještě dříve, než jsme sami měli práci, to byl trochu náš trumf, protože podobně jako u nás obecné školy ubývají, takže tři noví žáci ve škole byli pozdvižením. Rodiny odcházejí za prací do měst, děti jsou posílány do větších škol.

Na druhou stranu nám přišlo moderní, že kantor jezdí za žákem, neboť v zapadlých vesničkách byla povinnost otevřít malotřídku již pro pět dětí. Odpadá tak nepříjemné dojíždění, vstávat v šest ráno, za tmy, v mraze, jak to známe od nás. Ve Španělsku děti chodily na devátou či půl desátou. Trávily ale ve škole téměř celý den.

Přechod do české školy, to by měla být otázka na ně, protože jsme nebyli stále s nimi, ale jako rodiče jsme zase s volbou místa měli obrovské štěstí. Přistěhovali jsme se totiž do Křemže a s místní školou jsme velmi spokojeni. Děti mají senzační učitelky a samozřejmě kamarády, ti jsou nezbytní právě pro úspěšný návrat a osvěžení češtiny.

Odpovídá: Rodina Pšeničkova – ze Španělska přesídlila po třech letech do Křemže.

OTÁZKY PRO DÍTKA:

Žijete u mlýnského náhonu, jak by měl vypadat váš hastrman?

Měl by to být zelený mužík, měl by mít klobouk s pentlemi a ještě hnědé boty. A kalhoty zelené a roztrhané.

Jakou by vám měl povídat pohádku?

Třeba o rybách a (podle Kryštofa) o Hulkovi, ten je taky zelený. No, a o Arabe… Ale vždyť mi tam žádného vodníka nemáme, já ho nikdy neviděl.

OTÁZKY PRO SLEČNU JOHANKU:

Už ti taťka vyřezal plátek do klarinetu z polínka?

Ne, neměl na to dřevo.

Umíš si už plátek sama připravit a vyměnit?

Ano, je to snadné. Už to dělám dva roky.