Zuzana Pavlovská navštívila minulý týden českokrumlovské nízkoprahové zařízení Bouda, kde v rámci projektu Multikultura a my přibližovala zájemcům z řad mládeže situaci Židů kolem druhého celosvětového konfliktu. K její radosti měli mládežníci o téma zájem a aktivně se účastnili diskuze.

Překvapilo mě, že školáci aktivně reagovali na vaše dotazy. Měli i slušný přehled. Stává se vám to často?
Je pravda, že tady byli opravdu připravení. Běžně je to tak napůl. Musím říct, že jsou tyto programy a především jejich doplnění besedami pro studenty nejvíce zajímavé ve chvíli, kdy přijede pamětník. To tady bohužel nešlo, nemohu je vozit s sebou.

Dá se vaše práce nazvat poselstvím?
Určitě ano. Řada pamětníků se obává, že až tu jednou nebudou, nikdo o jejich osudu nebude vyprávět. Snažíme se jim společně s kolegy z Oddělení pro vzdělávání a kulturu ŽMP tento názor vyvrátit a ujišťujeme je, že budeme svoji práci dělat dál, aby se na strašné události nikdy nezapomnělo. I přesto, že se občas setkáváme s názorem, že události druhé světové války jsou již pro současnou generaci velmi vzdálené. Podle mého názoru je to však stále aktuální téma.

Stává se vám, že ještě dnes natrefíte na pamětníka, o kterém jste dříve nevěděli?
V současné době už velmi zřídka. Dříve byla situace ovlivněna dobou, ve které pamětníci žili. Většina z nich o svých zážitcích nemluvila, a tak můžeme říci, že větší povědomí jsme získali až po roce 1989. V Praze máme organizaci Terezínská iniciativa, která sdružuje pamětníky z celé České republiky. V posledních letech nám také pomohl projekt Zmizelí sousedé. Studenti sami zjišťovali ve svém okolí, zdali tam nežije někdo z pamětníků. Pátrali v místních archivech a často také získávali cenné informace u svých blízkých, především prarodičů.

Kde se tehdy vzal v Německu tak silný antisemitismus?
Říká se, že je antisemitismus starý jako lidstvo samo. Po první světové válce se ocitlo Německo v krizi. Hitler přišel s plánem, jak Německo pozvednout. Začal propouštět Židy, na jejichž místa nastoupili Němci. Ti byli rádi, že mají práci a víc se o to nestarali.

A jaké byly poměry v Čechách?
Když se dnes bavíme s pamětníky o jejich pocitech, často se dozvídáme, že od ostatních lidí necítili nějakou přehnanou nenávist. Některým ani nevadila hvězda na prsou, neboť měli pocit, že není důvod stydět se za svůj židovský původ.

Těžké to určitě muselo být i pro jejich přátele… Máte zkušenost, jestli jim pomáhali?
Těch, co skutečně pomáhali, bylo relativně málo. Lidé měli strach. Je nutné si uvědomit, že je těžké dnes někoho soudit či tuto situaci hodnotit, když jsme v té době nežili.

Pracujete s osudy lidí, kterých se dotkla druhá světová válka. Nikde jsem ale neviděl autentické záběry z koncentračních táborů…
Snažíme se učit bez těchto tragických záběrů. Myslím si, že nemá smysl studenty šokovat. A to i z toho důvodu, že na těchto záběrech jsou lidé, kteří by určitě nechtěli, aby se na ně někdo takto díval. Dříve se tyto záběry užívaly poměrně často, bohužel v mnoha případech se mladí lidé spíše tomuto tématu uzavřeli a nechtěli o něm dále slyšet. A to je přesně opak toho, co se snažíme učit a zprostředkovávat. Proto se v posledních letech zaměřujeme na samotné příběhy a osudy jednotlivých rodin, jejichž osud byl tragicky poznamenán událostmi druhé světové války.