Smůla. Tímto slovem by se dal popsat osud kdysi životem přetékající obce Zadní Zvonková na Hornoplánsku. Jelikož se za minulého režimu nacházela v uzavřené zóně za dráty, tedy železnou oponou, byla komunisty takřka srovnána se zemí.

„Zadní Zvonková je dnes v porovnání se stavem před zhruba 60ti lety pustým místem. V té době byla Zvonková, tedy Gloeckelberg, pouze jedna a její centrum bylo právě v dnešní Zadní Zvonkové,“ řekl hornoplánský starosta Jiří Hůlka.

„Destrukce života v místě železné opony vymazala toto místo z mapy osídlených obcí. Více do vnitrozemí, tedy dále od západní hranice, byla vytvořena nová Přední Zvonková. Mezi obě místa pak byla zasazena obludná stavba roty Pohraniční stráže.“

Zvonková přitom nebyla žádná obec o pár desítkách obyvatel. „V roce 1921 měla Zvonková s přilehlými osadami celkem 1542 obyvatel. Přibližně stejný počet byl i v roce 1945,“ řekl Hůlka.

Zvonkovou osídlovali německy mluvící lidé. Po roce 1945 byli samozřejmě nemilosrdně odsunuti, aby je nahradili Češi. Ti se však v nových domovech příliš neohřáli. Kvůli zmíněné železné oponě museli oblast opustit a tím se ze Zadní Zvonkové vytratil život.

Dnes už se může jen na časy, kdy byla Zadní Zvonková plná radosti, smíchu, jednoduše života, jen vzpomínat. Že by se obec opět hustěji osídlila, není příliš reálné.

„Město má zpracovaný územní plán a podle něj lze zvýšit počet obyvatel na zhruba 25 v celkem pěti budovách. Větší oživení není možné kvůli neústupnosti orgánů ochrany přírody,“ vysvětlil Jiří Hůlka.

Přesto je místo živé alespoň po turistické stránce. „Zvonková je významný turistický cíl pro cyklisty, ale i běžkaře. Jednak díky rozsáhlé síti cyklotras a lyžařských běžeckých tras, a také díky přitažlivým cílům na rakouské straně,“ řekl Hůlka.

O nasměrování pozornosti turisty směrem na Zvonkovou se postarala i dvojice pánů z Rakouska – Horst Wondraschek a Othmar Hanke se naplno zapsali do dějin obce tím, že zachránili místní kostel od totální zkázy. Byl celkově zrekonstruován, což umožnily i dary bývalých obyvatel obce. Upraven byl i přilehlý hřbitov.

Ve Zvonkové se nachází také muzeum. Dříve v něm mohli lidé nalézt zajímavé informace o životě a díle spisovatele Johannese Urzidila.

„Expozici jsme ale nakonec uzavřeli. Roli v tom hrálo více důvodů. Personální zajištění a organizační věci. Provozovalo to s nadšením občanské sdružení, jenomže jsem se odstěhovala, takže jsem tam už nemohla jezdit,“ řekla Milada Minařiková ze sdružení zabývajícím se Johannesem Urzidilem.

V každém případě byl o Urzidila zájem. „Návštěvnost byla docela slušná. Během hlavní sezóny jsem tam zažila přes tisíc lidí.“ Dnes muzeum provozuje Horní Planá a lidé se v něm dozví hlavně informace z minulosti Zvonkové.

Zadní Zvonková, nebo spíše celkově Zvonková, žije bohatě alespoň na internetu. „Existují stránky www.gloeckelberg.at. Jsou samozřejmě v němčině a angličtině. Zajímavé jsou například tím, že je tam kronika vedená německým slovem od roku 1945. Člověk, který ji dělá, na ní pracuje samozřejmě retrospektivně. Původní kronika byla vedená do odsunu původních obyvatel,“ řekla hornoplánská kronikářka Lenka Hůlková.

„Velice zajímavé také je, že si tam lidé mohou vyhledat, kde přesně stály původní domy. Velmi pozoruhodná záležitost.“

Anděl z Dachau

Mezi nejvýraznější osobnosti Zadní Zvonkové patří jednoznačně páter Engelmar Unzeitig. Byl to veliký nepřítel nacismu a na to také doplatil. V roce 1945 zemřel v koncentračním táboře v Dachau.

Unzeitig ze Zvonkové nepocházel. Narodil se v Hradci nad Svitavou. Do Zvonkové přišel až v roce 1940, aby zde dělal faráře. Díky svým otevřeným výrokům byl o rok později zatčen gestapem. V Dachau se ocitl po krátkém pobytu ve vazbě v Linci. V nacistickém pekle přežil čtyři roky.

Do tábora byl v roce 1944 přitáhnut vražedný tyfus. Tisíce vězňů kruté nemoci podléhali. Páter Engelmar se sám přihlásil, zda může svým nemocným spoluvězňům pomáhat. Po nějaké době se chorobou sám nakazil a zemřel. Jeho popel se z Dachau podařilo propašovat do Würzburgu, kde byl uložen na městkém hřbitově.

V roce 1968 byla urna přenesena do chrámu mariannhillských misionářů v témže městě. Někteří spoluvězni Unzeitige označili za svědce. Říkalo se mu Anděl z Dachau.