Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 14. 5.
od 10 hodin na Lesním
hřbitově v Písku.

I když jsem věděla, že Libuše na tom v poslední době není zdravotně moc dobře, zpráva o jejím odchodu mě zaskočila. Už delší dobu jsme spolu nebyly v kontaktu. Teď jsem se v myšlenkách vrátila o několik let zpátky, když jsem přišla do Písku a do redakce tehdejšího týdeníku Zítřek, který byl předchůdcem dnešního Deníku. Líba byla zkušená novinářka, práci v redakci, novinám, dávala plné nasazení, všichni jsme se od ní měli co naučit. To se během let nezměnilo, nedovedla si představit, že by dělala něco jiného. Mezi sebou jsme měly užší, přátelský vztah. I když pak oficiálně odešla do důchodu a vyměnily jsme si spolu pozice v redakci – šéfredaktorkou jsem se stala já a ona spolupracovnicí – stejně její každodenní cesta vedla do redakce Píseckého deníku. Pracovala i o víkendech, připravovala materiály z vernisáží, besed a dalších událostí. Práce regionálního novináře je pestrá a vyžaduje znalosti z různých oborů. Jak jsem ji za ta léta mohla poznat, svoje síly a zájmy dělila mezi práci v redakci, mezi svoji rodinu a děti a také mezi zahrádku u jejich chaty na okraji Písku, kde měla druhou „zahrádkářskou“ rodinu se svými sousedy. Myslím, že to všechno, dobré i to horší, si teď odnesla s sebou do „novinářského nebe“.

Zlata Měchurová, bývalá šéfredaktorka Píseckého deníku

Tak jako k Písku patří Otava, starý most a Putimská brána, tak Písku patřila ještě do nedávna, známá písecká novinářka, Libuše Kolářová. To, že odešla do novinářského nebe, mě nečekaně zaskočilo a zřejmě nejsem jediný koho ta špatná zpráva překvapila. Libuše byla nejen dobrá novinářka, ale i kamarádka a já nemohu nevzpomenout na první setkání s ní, když mi vyšla v roce 1987 prvotina Aukce a ona se na křtu knížky objevila s fotoaparátem. Pak už nechyběla na žádném křtu mých dalších knížek a protože mi v Píseckých listech vycházely i krimi povídky na pokračování, stal jsem se spolupracovníkem redakce a rád vzpomínám na přátelská posezení v redakci ke konci roku, která se nemohla obejít bez jejího výborného guláše. Je pravda, že často jsem si říkal, jak to všechno stihne, protože jako redaktorka měla dost velký záběr a pomalu nikde u žádné události, která by čtenáře zajímala, nechyběla. Co jsem měl na Libuši rád, bylo to, že byla písecký patriot a uměla. O dobré kamarády člověk nerad přichází, ale zase na ně rád vzpomíná a Libuše Kolářová mezi ně patří.

Ladislav Beran