Žádný div, vždyť za těch 15 let, co v Českém Krumlově působí, jí „prošly“ rukama stovky maminek i jejich dětí, ale spatřit ji můžete prakticky kdekoliv, kde se něco děje, a to v jakékoliv podobě. Třeba v barokních šatech a bílé paruce nebo proměněnou v kočku v pohádce O Mrazíkovi.

Vedete speciální kurzy plavání kojenců. Jak dlouho vlastně?
Příští rok to bude patnáct let. A pořád mě to baví, pořád to mám ráda. Ale už bych to měla pomalu někomu předat. Nejsem na to sice úplně sama, asi čtyři roky to se mnou učí o rok mladší kolegyně. Ale občas jedeme až úplně na rezervy svých sil.

Jak často jste s miminy v bazénu?
Ono se to nezdá, ale kurzy jsou pro instruktory dost náročné. Plaveme s kojenci třikrát do týdne. V úterý, středu a čtvrtek, kdy je vlastně člověk celé dopoledne v bazénu. To znamená ve vodě. Ve Větřní, kde kurzy pořádáme, je krásně, voda je tam teploučká, slaná. Ale po třech hodinách v bazénu má člověk pocit, že má žábry a blánu mezi prsty (smích).

Kolik dětiček už vám takříkajíc prošlo rukama?
To je právě to, co chci do výročí v příštím roce zjistit. Jestli se podaří, aby se přihlásili všichni, kdo kurzy prošli. Posledních pět šest let to bylo ročně v průměru 120 až 140 dětí, předtím o něco méně. Jednu dobu jsem si vedla statistiky, pak mě to pustilo. Ale samotnou by mě to zajímalo. Vracejí se ke mně maminky s dalšími dětmi, a ty první děti teď už nastupují na střední školy.

Jak jste se vlastně k plavání kojenců dostala?
Na základě vlastní zkušenosti. Přestěhovali jsme se sem z Brna, kde jsem začala s dětmi plavat. Kvůli stěhování jsem tam ale musela během měsíce skončit a tady v jižních Čechách nikde nic takového nebylo. Tak jsem to tu založila. Udělala jsem si potřebný kurz, a začala jsem.

Nezažila jste někdy strach, aby se miminkám v bazénu něco nestalo?
Strach nemáme, protože je hlídáme a nenecháme nějakou maminku, aby dělala psí kusy. Ale zažila jsem v minulosti jednu příhodu s maminkou, kdy ve mně dost hrklo. Byla to strašně fajn holka, nikdy s ní nebyl žádný problém. Ale přišla s tím, že se přistěhovala z oblasti, kde s prvním dítětem na plavání chodila a k nám nastoupila se svým druhým dítětem. Brala jsem ji tedy jako zkušenou maminku, která už to zná a nevěnovala jsem se jí tak detailně.

Začali jsme potápění. Každé mamince kromě ní jsem vysvětlila, že miminko potopí, chvíli ho pustí a pak ho musí vylovit. Najednou jsem se na tuhle maminku otočila a vidím, že má miminko pod vodou, stojí a čeká, co se bude dít. Jestli mimčo vyplave, nebo nevyplave. Tak to bylo jedinkrát, kdy mi dost zatrnulo. Ovšem vůbec nic se nestalo. Mimčo to nádherně zvládlo, ani nezakašlalo.

Tento kurz ale není váš jediný…
Ještě vedu plavání a cvičení pro těhotné i psychickou přípravu k porodu. To je příjemné a hrozně fajn. Protože ta děvčata jsou doslova plná života a kurz je pro mě hrozně optimistický a dobíjející, jelikož člověk ženám předává jenom to hezké a snažím se je naladit na to, aby se na porod těšily, nebraly ho jako nutné zlo a pěkně ho zvládly.

Tuším, že máte hodně zájmů a koníčků.
Docela ano, mě život baví. Třeba zpívání, na které v současnosti nemám čas. Ale bylo fajn, když jsem za zpívání v Perchtě loni získala Cenu města Český Krumlov, na kterou jsem ve stejném roce byla nominována i za plavání s kojenci. Baví mě i příroda a sport, takže se nenudím.

Mně se zdá, že jste všude, kde se něco děje.
To je pro mě taková dost záhada. Protože já se na těch akcích objevím dost nečekaně, často až na poslední chvíli, když mě tam někdo pozve. Kolem té akce se pohybuje obrovský organizační tým lidí, ale v médiích nebo jinde na fotkách se pak objevím já. Úplně se za to stydím a snažím se kvůli tomu médiím vyhýbat.

Nechtěla jste být, jako malá , herečkou?
Chtěla, ale ne profesí. Chtěla jsem být lékařkou. Čtyři roky jsem na to studovala, ale stejně se to nesplnilo. Pan učitel ve druhé třídě mi prorokoval, že skončím jako herečka, protože to prostě mám v sobě. Odmala jsem hrála v dramaťáku, ale rodiče říkali, že to není budoucnost pro jejich dceru. Ale když mám příležitost, ráda se jí chopím. Třeba v komparsech nebo sdružení Proradost, kde jsem například hrála kočku v Mrazíkovi nebo něco jako třetí indiánku zprava ve Vinnetouovi.

Máte nějaké plány nebo sen?
Mám, spíš osobní. Podle tradující pověry, vždy, když procházím pod obloukem Plášťáku, po celou dobu mlčím a přeji si přání. Já mám vždy jediné a stejné: abych byla šťastná. Také bych chtěla nastartovat svoje děti do hezkého a zajímavého života. A nějaké osobní přání …to je tajemství.