Helena Braunová dovede poutavě a poeticky vyprávět, historii Českého Krumlova a zejména jeho středověkých domů má v malíčku, což znovu a znovu dokazuje lidem, jež ještě i dnes občas Krumlovem provází.

Ale asi málokdo tuší, že Helena Braunová zrovna tak dobře zná i Šumavu, kterou prochodila křížem krážem. Hlavně tu dřívější, dnes již neexistující Šumavu. A tu zobrazuje v povídkách své nové knihy Šumava, svědek tajuplných příběhů.

Jak jste se vlastně stala Jihočeškou?

Tehdy, v šedesátých letech, lidé dostávali umístěnky. Většinou někam, kde z toho byli nešťastní. Ale já jsem se paradoxně pro odchod na Šumavu rozhodla sama. Opustila jsem místo korespondentky ve Spojených ocelárnách Kladno a šla jsem do zemědělství. V tom mi nemohl nikdo bránit, protože zemědělství tehdy mělo prioritu. A pohraničí obzvláště. Mohla jsem dostat takzvaný dosídlenecký příspěvek, jenomže já ho nechtěla, protože jsem tam nechtěla zůstat. Jenomže osud rozhodl jinak. Seznámila jsem se tam se svým budoucím manželem.

A to jste se jenom tak klidně vrhla do zemědělství?

No, šla jsemdo statků na místo účetní. To mi víceméně našel bratranec, který sloužil na čáře v útvaru pohraniční stráže v Kyselově. Byl to velký skok, velká změna. Z Kladna na místo, kde nebylo nic, jenom jeden konzum, jedna hospoda, v níž se odehrávalo všechno kulturní vyžití. Ale mělo to svoji zvláštní atmosféru.

Krajina kolem jezera, Černá v Pošumaví a vše kolem mě nesmírně okouzlilo. Pozorovala jsem tam západy slunce a jezero, kam jsem chodila na hráz. Dívala jsem se na tu obrovskou vodní plochu a když byla klidná, bylo vidět, jak je země kulatá. Také jsem chodila k Lipnu žalovat, protože se mi strašně stýskalo po domově.

Pak jste si ale zřejmě zvykla?

Díky tomu, že jsem získala průvodce v panu Braunovi. Vodil mě na různá místa Šumavy, vyprávěl pověsti a o všem kolem. Pak ale ve statku došlo k delimitaci, reorganizaci, a já tušila, že kvůli mému mládí se se mnou zřejmě dál nepočítá. Proto jsem si sama našla zaměstnání v cestovní kanceláři Turista na krumlovském náměstí. Tak vyvstala nutnost provádět výletníky také po Krumlově. Já si tenkrát vůbec nedokázala představit, bylo mi dvacet let, že bych měla provádět po tomhle městě. Vždyť tady, jak říkal pan Braun, všude kráčela historie.

Jak Český Krumlov vnímáte vy, když o jeho historii tolik víte? Určitě jinak než běžný člověk.

Jistě. Krumlov, to je moje město. Ze začátku jsem ho ale nenáviděla. V domě, kde jsem bydlela, jsem se strašně bála. Jsem totiž nesmírně senzibilní. Vnímala jsem tu divnou energii, která v domech je, a leccos jsem viděla. Čili Krumlov bylo něco prostě příšerného. Až mi pan Braun řekl: „Takhle Krumlov vnímat nemůžete. Kdybyste se dostala do jiného města, které má kořeny ve středověku, cítila byste se tam stejně. Ale právě tím je zajímavější a krásnější. A začal mi o Krumlově krásně vyprávět. A že jsou do něho vetknuty příběhy lidí, kteří tady žili a něco zachovali.

A tak jsem to postupně také pojala a můj vztah k městu se změnil. Manžel chtěl, abych město poznala za jakýchkoliv situací, v jakýchkoliv dobách, kdy je krásně, nebo naopak prší, je ošklivo, abych vše potom uměla popsat. I dnes se mnohdy, i když je třeba škaredě, seberu a jdu se projít do města. A ono je takové tiché a teď vůbec je takové opuštěné. Žije jenom v létě, protože v něm nejsou lidé.

Říkáte, že stejně tak, jako město, máte v srdci i Šumavu.

Protože s manželem jsme prošli celou Šumavu. Měl obrovské znalosti, jelikož chodíval Šumavou odmalička a vyprávěl, jak to tam vypadalo. Třeba jak bývaly cesty přes rašeliniště zpevněné kmeny stromů svázanými houžvemi, aby po ní mohl projet koňský potah. Jak to pod ní čvachtalo a jak to bylo nebezpečné, ale jak si Šumaváci uměli poradit. Ale to vše už je dnes pod vodní plochou lipenského jezera.

Můj muž znal každou bylinku, věděl, kde rostou a na co se používají. Znal motýly a kdejakého živočicha. Při putování Šumavou nepotřeboval hodinky, orientoval se podle přírody. Věděl například, v kterou dobu létá jeden druh motýlu na jednu bylinku, jiný že přilétá zase na jinou v jinou hodinu.

To jste jistě nepoznávali jenom šumavskou krajinu, ale i Šumaváky…

Dobře si pamatuji, jak hlubokou měli úctu a lásku k přírodě. A to i při sbírání bylin. Vždy se té bylince omluvili za to, že musí zemřít, aby navrátila zdraví člověku. Měli nádhernou pokoru k přírodě, k lesu. To je dnes pryč. Dříve se všude rozkládaly lány obilí, brambor a všeho možného. Dneska je Šumava prázdná, zohyzděná fotovoltaickými eletrárnami, krajina se strašně změnila.

Měli jsme někdy strašný vztek, když se v minulosti rozorávaly meze, které tam lidé tak těžce vytvořili, když vynášeli ornici nahoru v nůších a stavěli terásky, aby tu těžko vydobytou ornici nespláchl prudký liják. Pro ty lidi bylo nemyslitelné donést si domů na Vánoce stromek. Pletli jenom z větviček adventní věnce nebo jimi ověnčili kříž na zdi. Věděli, jak je to těžké, než ze semenáčku vyroste stromeček. Dřív měli Šumaváci jenom tu dřinu, ale byli nesmírně spokojení, že to mohou dělat. A navzájem si pomáhali.

A čím čtenáře plánujete potěšit příště?

Budu–li zdravá, ráda bych napsala příběh jedné ženy ze Šumavy, která k nám chodila. Protože její zdánlivě obyčejný příběh vystihuje život bývalách Šumaváků, kdy vedle sebe žili Češi i Němci, v dobrém se spolu hádali, ale když někoho z nich postihl zlý osud, každý dal, co mohl. Nejhorší byly požáry. Zlá zvěst o tom se šířila rychle. A i když si lidé pro různé dialekty nerozuměli, přicházeli i z velkých dálek a přivezli postižené rodině třeba trámy, nebo peřiny. To bych chtěla popsat v románu.