Soubor více než stovky portrétů, květinových zátiší či krajinomaleb si autorka zapůjčila od obdarovaných přátel z Izraele, Německa, Velké Británie nebo USA. První výstava jednoho z posledních „Wintonových dětí" a zároveň poslední členky někdejší krumlovské židovské obce se chýlí ke konci. Po třech měsících bude 31. července slavnostně zakončena aukcí vybraných děl a koncertem. Výtěžek půjde na charitu.
Ruth Hálová je ve svých devětaosmdesáti letech obdivuhodně čiperná dáma plná energie.

Začala jste malovat až v důchodu a vaše tvorba je velmi různorodá – obsahuje portréty, květinová zátiší i krajinomalby. Co ji však spojuje?

„Vše co nás obklopuje i lidstvo samo tvoří Jednotu, můžeme tomu říkat Bůh či Brahma. Sice žijeme v dualismu a na první pohled si všímáme různosti, ale bez této Jednoty by nic nebylo. A já vlastně maluji pořád totéž – radost. Jsem vděčná za život, vidím ve všem to dobré."

Co však bylo tím prvním impulsem, který vás motivoval vzít do ruky štětec?

„Jednak článek Winstona Churchilla v časopise o umění, ve kterém se píše, že každý, kdo přišel do středního věku, by měl zkusit malovat, jinak o moc přichází. A jednak můj někdejší tutor imunologie, profesor Milan Hašek, kterému jsem napoprvé řekla, že malovat prostě nemůžu, protože to neumím. Věřím ale v reinkarnaci, mohla jsem tedy v minulém životě klidně být malířkou – vůně terpentýnu mě totiž dostává do extáze."

Vaše premiérová výstava se skládá ze 130 děl zapůjčených z celého světa. Jak moc obtížné bylo dostat obrazy zpátky domů?

„Trvalo to od loňského podzimu, tedy asi půl roku intenzivní práce. Například jedna známá z Ameriky mi poslala obraz a jen podání na poště stálo 328 dolarů! Tak jsem jí řekla, to sis mohla radši koupit Dalího nebo Picassa."

Jaké techniky používáte?

„Nejradši mám olejovky, protože je lze dobře přemalovávat, ale maluji také akvarely, barvami na indické hedvábí, tvořím podmalby na sklo, a dokonce jsem jeden květinový obraz vytvořila pomocí laku na nehty. To proto, abych co nejlépe vystihla malby na jedné vázičce."