Stanislav Hakl a jeho synek Stáník. Počasí si hrálo na aprílové, ale velkého a malého houbaře to naštěstí neodradilo. Moc času neměli, a tak hurá do lesa. Podle hlášek různých lidí to vypadá, že se kolem Zubčic mohou houby sklízet hráběmi –  no, uvidíme.

Po cestě jsme se vydali hlouběji do lesa, abychom se dostali dál od silnice, kde to bylo podle mínění znalce místních poměrů vysbírané. Poté jsme zahnuli a ponořili se do hustého porostu. Rázem mi bylo jasné, že v těchto lesích se musí houbám líbit. „To jsou pěkné lesy," pronesla jsem.

„Počkej tady Stáníku, támhle něco je," pravil tatínek Stanislav a uhnul z pěšinky mezi mladé husté stromy, směs bříz, listnáčů a jehličnanů. „To je prašivka," vynořil se Stanislav Hakl.  „Tady je kozáček…ten je už starý. Nebo ho vezmeme?" zeptal se, protože košík zatím zel prázdnotou a bylo ve hvězdách, jestli to tak nezůstane. Na houbařském úlovku nijak nelpěl. „Já už mám letos nasušeno i zavařeno," vysvětlil. „Asi dvacet sklenic."
Někteří houbaři uznávají jen hříbky a jiné houby neberou, ale mezi takové Stanislav Hakl nepatří. „Sbírám všechny jedlé houby, to, co zrovna roste. Ostatně smaženice je nejlepší ze směsi hub."

Prodíral se mezi mladými stromky. „Tady je suchohřib, ale je sežraný," zahodil červivou houbu, ale vzápětí našel náhradu. „Rostou tu hodně kozáci, už máme tři. V tom roští by se jich našlo, ale dneska v tom lézt není nic moc," narážel na všudypřítomné mokro.

Listí na zemi se lesklo jako nalakované, stejně jako kloboučky rozmanitých druhů hub a zejména těch, co náleží do široké rodiny klouzků. Těch si ale Stanislav Hakl nevšímal, loupání slizké slupičky z jejich hlav při čištění zřejmě nemá rád.

Déšť načas ustal, tak jsme se soustředili jenom na to, co se kde klube z mechu a jehličí. A pohled to byl náramný. Les už nabýval podzimních barev a spadané březové listí si z nás svou žlutou barvou tropilo žerty, když v zeleném mechu zazářilo jako žlutá hlavička lišek. A mezi tím rozkvétaly růžovo oranžové trychtýře ryzců, zářivě červené, bíle puntíkaté klobouky muchomůrek červených a jinak barevné plodnice holubinek a jiných nám neznámých hub, tím pádem prašivek. „Byl jsem tu v sobotu a to tu ještě žádné spadané listí nebylo. Ale ty barevné prašivky jsou hezké," ocenil houbař.

Začaly se objevovat sem tam takzvaní „bez práce", správně hřiby strakoše, kteří však patří mezi klouzky. Byly ale velké, a ty zubčický houbař, který prý chodí houbařit často  a rád, nebral.

Vstoupili jsme do prosvětleného borového lesa. „Tady je malý kotrč," zastavil se vzápětí Stanislav Hakl. Zírala jsem na světlého kudrnáče přičapnutého k patě borovice. Vůbec bych si ho nevšimla. Poprvé jsem ho viděla dřív, než ho někdo utrhl a ukazoval na talíři. „Budeme ho brát?" zeptal se Stanislav Hakl. Pokrčila jsem rameny, s kotrči nemám žádné zkušenosti. Tak ho Stanislav Hakl utrhl, abych tedy nějaké konečně nabyla. „Je výborný na dršťkovou polívku. Loni jsem našel ohromného. Fotka vyšla ve vašich novinách."

Štrádovali jsme si to dál, ale za chvíli: „Támhle je hříbek," konstatoval. No, vážně! První hříbek. „A zase kotrč," zarazil náš pochod podruhé. Byl jen o trochu větší než ten první, a zase bych si ho nejspíš vůbec nevšimla. Takže fakt bude dršťkovka.

„To je fajn, jít na houby takhle v týdnu, nikde nikdo," pochvaloval si a spolu ním i Stáník, který chodí na houby také moc rád. A teď přišla jeho chvíle. Dočista sám objevil kozáčka.

Obešli jsme borový les spíše po okraji a nastoupili přitom zpáteční cestu. Ukázalo se, že Stanislav Hakl nejde po okraji borového lesa, který tam přecházel opět v husté mlází,  jen tak pro nic za nic. V košíku začaly utěšeně přibývat hřiby praváky, tedy hřiby smrkové,  a dokonce jeden hřib borový, který v mechu ležel vyvrácený, jak ho kdosi –  zvíře nebo člověk – povalil.

Spolu s nimi nádherné mladé plodnice hřibů strakošů, doplněné občasným nálezem suchohřibů, správně hřibů hnědých. „No vida, jak se košík plní. Tak to budeme muset jít zítra zase na houby, viď Stáníku," podíval se tatínek na synka, který radostně souhlasil. Bavilo ho prstíky dloubat ven krásně urostlé hřiby. Právě našel borůvku, rozmázla se mu v ruce, tak si ji utřel do bundy.

Byla to rychlovka. Hodinka v lese, a košík plný. Opravdu  v Zubčicích rostou.